SVATEBNÍ MANUÁL

ÁÁÁÁÁ, tak teď byste rádi věděli, jak probíhala naše svatba? No dobře, když Vám nestačí fotky...

No tak jak už jsem řekla - všechno začalo 20. února v 11hodin na radnici Prahy 3.

Ale pěkně popořádku, ono je docela zajímavé i to, co svatbě předcházelo, aspoň to ráno před svatbou...

Spali jsme dobře, žádný stres, žádná bezesná noc. Já jsem se teda vyspinkala do růžova.  Vstávali jsme docela pozdě, kolem osmé. Ale kam spěchat, když na nás nečekají netrpělivé davy, se kterými se musíme pozdravit a připít si a jánevímcoještě.

Ještě máme tři hodiny a musíme se jen obléknout, ženská část svatebčanů teda ještě umýt hlavu, vyfénovat, učesat a nalíčit (a pak že to ty chlapy nemají jednodušší).Ale to se přece stihá za hodinu, takže žádný spěch...

Áaa, už je devět, dole zvoní svědkové. Sice už mám umytou a učesanou hlavu, ale pořád stojím v noční košili v koupelně a líčím se. Ale co, Bětka a Zdeněk mi to určitě odpustí a zatím se o ně může postarat Péťa. Ale stejně si s nimi dávám pro jistotu panáka.

Pořád mám dvě hodiny, to je v pohodě. A jéje, zvoní telefon. Sakra, ředitel odboru z ministerstva. Co, panebože, chce? No a tak sedím učesaná a nalíčená v obýváku a vyřizuji jeden "životní" telefonát s praštěným ředitelem, který řeší jako obvykle koniny. Blbý je jen to, že jsem pořád v té noční košili.

Po půl hodině rozhovoru se konečně odhodlám a zcela jasně mu sdělím, že mi za hodinu začíná MOJE VLASTNÍ svatba a že fakt nemám čas tohle TEĎ řešit. Mé očekávání, že se omluví a položí telefon se nenaplnilo- klidně pokračuje ještě dalších 10 minut. To už Petr stojí za mnou a vyhrožuje, že jestli to ten debil hned nepoloží, zatancuje si brzo tango s medvěděm.

Konečně! Se slzami zoufalství v očích pokládám telefon a zjišťuji, že mám asi 30 minut na to, abych se oblékla, upravila a vypravila se. Tak teda jo, teď začínám být nervózní. Rychle na sebe rvu šaty, Bětuška mi pomáhá do vlasů vetnout tulipán (nepovedlo se), kontroluji, zda mám občanku a letíme do auta.

Jo, Petr je dobrý řidič. Letíme Prahou jako blázni. Ještěže je to tak blízko. Jen abychom našli parkovací místo. Samozřejmě nic. Já a Bětka jdeme tedy napřed, hlavně vyzvednout parkovací kartu pro svatebčany. Svatba začíná za 10 minut

Vcházíme do čekací místnosti. Před námi zrovna končí jedna svatba - černoch a černovláska. Nebo blondýna? Už nevím, ale ty šaty jí teda rozhodně nezávidím. Krinolína jako u princezny.

Přichází k nám Hodná Paní. Má docela pěkné zaměstnání - uklidňuje svatebčany a zejména budoucí novomanžele a říká jim, co mají dělat a co můžou čekat. Mluví hrozně pomalu. Asi má své zkušenosti.

Přichází fotograf. Je moc milý. Taky mluví h r o z n ě  p o m a l u. Asi taky zkušenosti. Je takový celý nějaký překvapený, že všemu rozumíme hned napoprvé. Naštěstí se mu moc líbí pejskové.

Zjišťujeme, že jsme psům zapomněli vzít mašle na krk, které naše paní květinářka připravila ze stejné mašle, jakou byla ozdobena moje úžasná svatební kytice. Mrzí mě to, ale je to první kiks a jestli bude zároveň poslední, tak to je dobré skóre.

Už je dávno jedenáct a nic. No konečně, Hodná Paní si přichází pro občanky.

Křičím "Cože, vy chcete ustřihnout růžek? Ale tím ji znehodnotíte a já se v pondělí nedostanu zpátky do Bruselu!". Aha, je tady jedna možnost. Občanku sice znehodnotí, ale můžu odjet nazpátek na pas.

Počkat, ale já mám pas v Bruselu!

Hodná Paní kroutí nevěřícně očima a jde se zeptat Oddávajícího, jestli je nějaká možnost, že by růžek neodstřihla. Hurááá! Růžek neodstřihnou, ale také nám nedají oddací list do doby, než přineseme občanku ke znehodnocení. S povděkem přijímáme. Oddací list počká.

Tak že by konečně? Vždyť už  je skoro čtvrt na dvanáct. Jojo. Hodná Paní nás uvádí dovnitř, paní varhanice začíná hrát Mozartovu Malou noční hudbu a my kráčíme dovnitř. Sakra, mám jít těmi divnými, pomalými kroky, jak jsem to vždycky viděla ve filmech? Naštěstí Petr tohle neřeší, takže prosvištíme sálem a zastavujeme se před oltářem. Teda vlastně stolem. Za námi svědkové s hafany. Fotograf fotí jako o život. Prohlížím si sál. Je to opravdu krásný historický sál, jako na zámku. Tak aspoň tak. Umakart bych asi snášela špatně.

Pozor, něco se děje. Hudba se mění na Ombra ma fu z Händelovy opery Xerxes. Vchází Oddávající. Ježíši, co to má na hlavě? Asi se špatně vyspal a ještě k tomu zaspal, takže se nestačil učesat. Ale je sympatický. A má příjemný hlas. Promlouvá k nám moc hezky. A jéje, už se mi derou slzy do očí. Ach jo, snad si nerozmažu řasenku. Jsem naměkko. Koukám na Petra. Nejde na něm nic poznat. Má kamennou tvář. To znamená, že je taky naměkko.

Je to krásné

Pozor, Oddávající už se ptá, jestli si mě chce Petr vzít. Ufff, řekl ano.

A teď já. Představuji si, jak můj hlas zvučně zaduní, aby všichni věděli, že si chci Peťulku vzít. Zakuňkám něco jako "ano". Snad tomu rozuměl.

Asi jo, protože pokračuje. Prý "vyměňte si prstýnky". Nejdřív Péťa. Už už mi sahá po pravé, tak mu gentlwomensky nabídku levou. Dobře, tak tohle jsme zvládli. Tak teď já. Super, šlo to podezřele hladce. Tak už  jsme okroužkovaní. Moc se mi ten prstýnek líbí. Poslední slzička ukápne.

Aha, ještě není konec! Ještě ten polibek! Ono se to řekne, polibek. Jenže takový polibek se dá udělat na 1000 způsobů a my jsme se nedomluvili. Zvládneme to? Proběhlo to více než uspokojivě. No tak nějaký trénink už máme, tak to se asi výsledky dostavily. Právě včas

A jde se podepisovat. Já jdu první. Kytku pokládám vedle knihy, do které se podepisujeme. Hodná Paní mi potichu našeptává "Zdeňka Kaška". Pravda, jsem trochu mimo, ale naštěstí ne tak moc, abych si nepamatovala, že se jmenuji Lenka. Opravím Hodnou Paní a podepíšu se správně. Jenom mi je divné, proč mě Oddávající říká, ať kytku na stole nechám. Nechtěla jsem se hádat, tak jsem ji tam nechala. Další 3 minuty, než jsem ji zase dostala do ruky, jsem se ale cítila jako bez  bot. Když jsem ale potom uviděla fotky, pochopila jsem. Kytka posloužila jako pěkná dekorace k fotografiím.

No a pak už jen gratulace od Oddávajícího, od Hodné Paní a od svědků. Hudba se opět mění, tentokrát na Dvořákovu Humoresku. Je to svěží a rytmické, chce se mi tančit. Psi byli podrbáni za ušima, protože byli po celou dobu podezřele hodní. Oba se usalašili na koberci a snad by tam i usnuli.

Fotograf zase fotí jako o život. Říká "Ty vaši psi jsou hodnější než někteří lidé, kteří sem chodí". To je od něj hezké.

A to je vše. Fotograf náš ještě aranžuje na schodech a před hlavním vchodem do radnice, ale to už je opravdu vše a jsme volní. Nebo svázaní? Rozhodně příjemně rozhození a šťastní.

Nasedáme do aut a odjíždíme pár ulic dál do restaurace Kuře v hodinkách. "Péťo, rezervoval jsi ten stůl?" "Ne" Tak to aspoň zkusíme, snad tam stůl bude. Nic nás nemůže rozhodit, jsme v rauši.

Je to neuvěřitelné. V Kuřeti na nás čeká největší stůl pěkně vzadu v čele, jako pro svatebčany. Obsluha nedělá se psy žádný problém a dokonce je chodí každou chvilku drbat. Objednáváme si s Bětkou malé šampaňské, aby to z nás trošku slezlo. Usmívám se jako měsíček na hnoji a už i Péťa se směje. To je dobře.

Malé šampaňské do nás zahučelo. "Další, prosím. Ale tektokrát velké!". Svět patří nám. Už i obsluha pochopila, že tu mají svatbu. Sice trošku netypickou, ale o to sympatičtější. Moc hezky se o nás starají.

Z Kuřete odcházíme po čtyřech hodinách. To nejhorší už z nás spadlo. Jede se k nám domů. Převléknout se, vzát věci a odjezd do Penziónu Roubenka na Kokořínsku, pravé roubenky z roku 1792, ovšem s bazénem, venkovní (!) finskou saunou a jacuzzi. Dvoudenní svatební cesta, to nám musí stačit, v pondělí už zase musím být v Bruselu...

Tak co? Jako kdyby jste tam byli s námi? To je dobře. Protože jste tam s námi byli, alespoň v našich srdcích.