Pokusíme se vám načrtnout, jak by asi měla oslava probíhat, aby jste věděli, do čeho lezete
V sobotu se budou od rána sjíždět hosté. Nestanovujeme žádný konkrétní čas, ale bylo by fajn, kdyby většina hostů už byla kolem čtvrté odpoledne u nás. V klidu se ubytujete, podíváte se po našem panství a pomůžete nám připravit vše na večer
Strava bude čistě domácí, nějaký ten gulášek, třeba i opékání buřtů, domácí sladkosti atd... Na co byste se ale měli fakt těšit je opékaná ovečka - schválně se zkuste zamyslet jak dlouho jste už neměli skopové?
Jinak bude samozřejmě čepované pivečko a vínečko ze Slovenska, takže žízní určitě trpět nebudete.
Nějaká ta muzika taky bude, takže si doufám všichni zatancujeme.
A abychom v neděli jen neseděli a nenudili se, nabízíme všem, co budou moci po probdělé noci chodit, výlet na Říp. Je to pár kilometrů od nás. Na vrcholku je krásná rotunda a moc příjemná restaurace s venkovní zahrádkou ve stínu stromů.
Prosíme vás jen o jedno - zapomeňte, prosím, na svatební šaty, na obleky a kostýmky. To se k této oslavě jaksi nehodí. Berte to jako příležitost se vidět a užít si pár hodin spolu. Oblečte se stejně, jako na jakoukoli jinou akci, kde se griluje a čepuje pivo - tedy příjemně a pohodlně!!!
A teď trošku historie vážoucí se k Řípu (ta nikoho nezabije):
Praotec Čech je mýtická postava muže, jenž prý přivedl svůj lid do této země a podle kterého údajně nesou Čechy své jméno. Poprvé je zmíněn v latinsky psané Kosmově kronice české (přibližně v letech 1120-1125) tehdy ovšem ještě pod svým latinským jménem Boemus.
Původně jen velmi stručný příběh po Kosmovi rozvíjely dále další kroniky, zajména Kronika tak řečeného Dalimila (kolem roku 1310), kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (zhruba 1374) a Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1541). Nejznámější podání zřejmě pochází z Jiráskových Starých pověstí českých, které v mnohém vychází z Hájkovy kroniky.
Václav Hájek z Libočan uvádí, že Čech přišel do Čech roku 644. Tento údaj je však téměř jistě vymyšlený.
Podle Starých pověstí českých žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ Slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí.
A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale naštěstí neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení.
Legenda se v průběhu času značně proměnila, tak jak si další kronikáři přimýšleli nové detaily.
V nejstarší Kosmově latinské versi pověsti, která je vlastně jen jakýmsi úvodem k dalšímu textu kroniky a je výrazně ovlivněna antickými a biblickými vzory, najdeme jen málo informací. Neobjevuje se zde "tradiční" výstup na horu, pouze mlhavé konstatování, že „...tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Už zde je však scéna, ve které vděčný lid navrhuje nazvat zemi po svém vladykovi.
V Dalimilově versi se poprvé objevuje české jméno "Čech" a také informace o tom, že Češi přišli z Charvátska. Důvodem, proč museli rodnou zemi opustit, byla údajně vražda, které se tam lech Čech (slovo "lech" je zde použito jako titul, ve smyslu vladyka) dopustil. Poprvé se zde objevuje i výstup na horu Říp, který ovšem v této versi absolvoval praotec Čech sám a teprve po návratu dolů zvěstoval svému lidu, že našel vysněnou zemi.
V podání Přibíka Pulkavy zůstává rodná Charvátská země i Čechův zločin jako důvod odchodu. Poprvé se zde objevuje i Lech - zatím ovšem není jasné, zde je to jeho bratr, či jen kdosi z jeho doprovodu - již Pulkava popisuje, že Lech pak s částí kmene pokračoval dále na sever do Polska. Pulkava také jako první uvádí, že Čech vylezl na horu Říp i s celým svým lidem.
Nejkošatější a zřejmě i pravdě nejvzdálenější je popis Václava Hájka. Přidává celou řadu detailu, včetně přesného data Čechova příchodu (rok 644) - naopak však vynechává obvinění praotce Čecha z vraždy a raději uvádí, že Čech a Lech raději odešli "...vidúce takový neřád, vády i mordy mezi příbuznými...". Oba dva též povyšuje na knížata, která již ve své původní vlasti měla postavené hrady ("On Lech měl své sedění na hradě řečeném Krapina, kterýžto dodnes stojí. Starší bratr, totiž Čech, měl svuoj byt na hradě řečeném Psáry nad potokem prudkým, kterýž Krupá slove..."), a přidává celou řadu dalších epizod, jako například pojmenování podřipské obce Kleň po Čechově synovi.